Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jak je to se lží v naší společnosti?

        Na portálu www.rvp.cz jsem už také publikoval jeden z dílčích výsledků výzkumu hodnotových orientací dětí od 6 do 15 let, který proběhl v rámci projektu NIDM Klíče pro život, z něhož bylo vidět, že občasná lež se stává i našimi dětmi přijímanou normou – dokonce i u lidí nejbližších, maminky a tatínka (Maminka je hodná, s tatínkem je zábava, ale oba lžou). Nyní vám nabízím úvahu manažerky projektu kolegyně Ireny Hoškové, která se pokouší podívat na celou záležitost v širších souvislostech. Sám se chystám k tomu napsat též něco rozsáhlejšího ;-)

_______________________________________________________________________________________

 

Opravdu nemůžeme nic změnit?

         Jak moc se výskyt lží v bezprostředním okolí dětí a prezentovaný mediální obraz společnosti projevuje na důvěře a soukromí, které svým dětem dáváme a které jsou pro zdravý vývoj jedince nezbytné s odkazem na přísloví „Jablko nepadá daleko od stromu“?

Irena Hošková     Každodenní realita světa dospělých nám nabízí řadu negativních obrazů ze života, které jsou mocně upevňovány zprávami v médiích. Krádež, lež, hádky, korupce, podvody, agresivita, netolerance ve zprávách zmiňované nemají onen varující či výchovný charakter, který by měly mít. Nejsou prezentovány s jasným poselstvím: toto jsou jevy, se kterými tato společnost nesouhlasí, a takto jsme se s nimi pomocí daných pravidel vypořádali. Vzorec dobra a zla, spravedlnost a jakási vyšší moc tak dobře rozpoznatelná v pohádkách v naší společnosti absentuje. Pravda je postupným zveřejňováním nejasných dílčích informací zpochybňována, lež je přijatelným východiskem.
          Lhaní jako způsob řešení dané situace se tak nejvíce promítá do světa našich dětí. Unikátní výzkum „Hodnotové orientace dětí ve věku 6 -15 let“, který realizovalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Národní institut dětí a mládeže v rámci projektu Klíče pro život (www.kliceprozivot.cz), nám nastavil zrcadlo. Data jsou jednoznačná, přes polovinu dětí si myslí, že maminka nikdy nelže, o tatínkovi to tvrdí méně než polovina, u učitelů a kamarádů je to jen něco málo přes 30%! A navíc – s věkem tato skepse k pravdomluvnosti ještě výrazně roste:

 Nikdy nelže

     Přibližně 70 % dětí je ochotno lež za určitých okolností (osobní profit, oddálení trestu) tolerovat, což vyplývá z následujícího grafu, kde jsou sumarizovány odpovědi rozhodně mi vadí na otázku „Vadí ti, když…“

Vadi mi 

       Můžeme tato čísla zmírnit vývojem jedince, milosrdnou lží či socioekonomickým postavením rodiny, ale 70% kamarádů, kteří lžou, jsou také tolerantní ke kouření a vulgarismům a současně je s nimi největší zábava, tvoří většinovou volnočasovou společnost dětí ve věku 13 -15 let. Stává se tedy lež ve společnosti, která nemá navenek jasně deklarované hodnotové hranice, všeobecně akceptovanou? Odráží se tato skutečnost ve vnímání a akceptováním autorit, výběru či absenci vzorů našich dětí?

        Alarmující je v tomto kontextu zjištění, že polovina dotazovaných nemá vzor nebo v něm nemá jasno. Pokud vzor děti mají, často souvisí s výkonem či s vnějšími identifikátory, vzhledem, stylem (sportovci, modelky, zpěvačky).
        Jak moc se výskyt lží v bezprostředním okolí dětí a prezentovaný mediální obraz společnosti projevuje na důvěře a soukromí, které svým dětem dáváme a které jsou pro zdravý vývoj jedince nezbytné s odkazem na přísloví „Jablko nepadá daleko od stromu“?

        Jak moc se lež stává strůjcem pohledu dětí na životní priority a jakýsi vyšší princip? Jakou roli v této skutečnosti sehrává navenek absentující zastoupení společenských elit, které by byly důvěryhodnými nositeli vyšších mravních hodnot? Jak ukázal výzkum realizovaný s 2 238 dětskými respondenty, pouhých 5% dětí ve věku 13 -15 let věří v Boha a 3% dětí v politiku.

        Opravdu tedy nemůžeme nic změnit?
       Kdo nevěří, věří v cokoli … Děti pro svůj vývoj potřebují mít pevné hranice. Zkusme jim je tedy na všech úrovních, pozicích a v rozmanitých rolích trpělivě odhalovat a začněme kupříkladu tím, že nezalžeme. Stavět totiž budoucnost dítěte na lži znamená spolehlivě jim zavřít cestu ke skutečně šťastnému životu.

Irena Hošková
Manažerka projektu Klíče pro život
irena.hoskova@nidm.cz


Situace na Šumavě – škola polemiky on line

     Žijeme ve společnosti, kde narůstá počet problémů, k jejichž řešení je potřeba dosti rozsáhlého a leckdy i odborného vzdělání, přičemž často ještě není ani tohle postačující k tomu, aby člověk dokázal zaujmout zdůvodněně určité stanovisko. Na obou stranách linie sporu – případně na všech stranách – se vyskytují argumenty, které nelze jen tak „smést ze stolu“, pokud se člověk nechce dopustit destrukce poctivého hledání pravdy.

      Tím důležitější je, abychom my, kteří se snažíme děti a mladé lidi doprovázet na cestě k dospělosti, poskytovali dosatečně nosný příklad toho, jak se skutečná polemika, směřující ke společnému hledání nejlepšího řešení, vede či má vést. Z toho hlediska pokládám za velmi cenný ilustrativní příklad odpověď dlouholetého lektora zařízení Lipka pro environmentální vzdělávání v Brně Mgr. Aleše Máchala na článek redaktora Učitelských novin Lukáše Doubravy Konec kůrovcového experimentu na Šumavě?, kterou tu teď celou publikuji. Osobně mě velmi zajímá, zda ji v Učitelských novinách otisknou.
__________________________________________________________________________

Vážený pane redaktore,

 

            Aleš Máchaldovolte, abych se Vám krátce představil. Jmenuju se Aleš Máchal, posledních 20 let pracuju jako pedagog v Lipce – školském zařízení pro environmentální vzdělávání v Brně, kde se podílím na vysokoškolské výuce budoucích učitelů, přírodovědců a na dalším vzdělávání učitelů.      Obracím se na Vás s prosbou o zveřejnění reakce na Váš článek „Konec kůrovcového experimentu na Šumavě“ (UN 16/2011) a upřesnění některých Vašich tvrzení. Předesílám, že se nechci a nemohu pasovat na znalce, který dokonale rozumí veškeré spleti názorů, přístupů, zájmů a emocí, které rozhodují o budoucnosti tohoto národního parku. Jsem učitel, zemědělský inženýr s postgraduálem ochrany a tvorby životního prostředí, který má Šumavu rád stejně jako Vy. Dovolím si však reagovat alespoň na některé z Vašich výroků, o nichž se domnívám, že nad nimi nelze jen mávnout rukou.

        Uvádíte příměr: „Bolševici experimentovali s lidskou společností, ekologové zase dělají pokusy na naší nejkrásnější přírodě. Hraniční pásmo, které po čtyřicet let lidem upíralo komunistické vojsko, nedlouho poté zničilo komando zelených fanatiků.“ O jakém komandu to prosím mluvíte, co vlastně zničilo, jaké škody a nevratné změny zde byly způsobeny? Že místní ochranáři chtějí nechat v nejcennějších územích hospodařit pouze přírodní síly, to je projevem fanatismu? Podle zákona je posláním každého našeho národního parku ochrana přírody a přirozeného vývoje ekosystémů, právě kvůli tomu jsou parky zřizovány. V jednom s Vámi zcela souhlasím: „Zatímco lesákům jde o les, přírodovědcům jde o ekosystém.“ To je přesné a správné, avšak nutno dodat, že smyslem Národního parku Šumava není ochrana lesů jako takových, nýbrž zachovalých komplexů horských smrčin, rašelinišť, slatí a dalších nenahraditelných a nezdokonalitelných biotopů, jaké nemají v českém prostředí obdoby. Uvádíte pro Vás zarážející fakt, že tolik odborných pracovišť (sic!) „je přesvědčeno o potřebě tvorby jakéhosi pralesa ve vzdálené budoucnosti, a to i za cenu ztráty kvalitního hospodářského či kulturního lesa“. Ale to je přece právě to zásadní nedorozumění – první zóny národního parku Šumava nejsou, nebyly a nemají nikdy být hospodářským lesem. Pokud však politické a hospodářské tlaky nabydou takových rozměrů, že převáží zájmy dřevařského či rekreačního průmyslu, pak se chtě nechtě budeme muset se statusem národního parku natrvalo rozloučit. Jedno, nebo druhé, obojí je zde neslučitelné.

       Dovolte ještě poznámku k „ubohým smrčkům“, o jejichž osud v usychajících a suchých porostech se obáváte. Domnívám se, že pro malé smrčky, ale i jeřáby, buky a kleny v lokalitách podobných Březníku jsou právě odumřelé stojící i ležící a tlející kmeny tím nejlepším a nejvhodnějším prostředím pro jejich růst a vývoj v drsném horském klimatu. Opačnou variantou, kterou nepřímo obhajujete, je odtěžení schnoucích porostů, jejich odvezení a následné vysázení stromků na takto vzniklé holiny. Jakou však ochranu před klimatickými podmínkami a okusem mají tyto sazeničky na holinách? Obávám se, že minimální či spíše nulovou. A k tomu už jen na okraj: že panu řediteli Stráskému vadí v logu národního parku uschlý strom, jen potvrzuje jeho mylnou představu o tom, že ve zdravém lese suché stromy nemají co dělat. Možná by nebylo od věci, abyste si spolu vyjeli třeba do Žofínského pralesa a přesvědčili se zde, kolik mrtvých a rozkládajících se stromů je v něm k vidění. V této souvislosti dovolte, abych Vás upozornil také na omyl či formulační nepřesnost, které se dopouštíte tvrzením, že „Boubínský prales začali naši předkové vytvářet před sto padesáti lety“. Přísná bezzásahová lesní rezervace zde byla vyhlášena roku 1858, aby ochraňovala dílo stvořené přírodou, nikoliv proto, aby se zde započalo s vytvářením pralesa. To opravdu – při vší úctě – neumí lesníci, ekologové, ba ani ochranáři. Ti všichni mohou pomoci jen tím, že nebudou bránit přírodním procesům.

       Závěrečný odstavec Vašeho článku je pro člověka, který se celý život naplno věnuje environmentální výchově a vzdělávání opravdu hořkým soustem i proto, že stejně jako celý Váš časopis je určen především učitelům. Pakliže ředitel NP Šumava nedoporučuje žákům ani učitelům navštěvovat informační centra, která provozuje jím řízená organizace (!), měl by vysvětlit a obhájit svůj výrok, ve kterém uvádí, že „ekologové totiž v těchto centrech vyučují jen zelenou ideologii“. Takovému tvrzení bych se divil, i kdybych tato střediska neznal a nevážil si mnohaleté práce jejich zaměstnanců. Ale poněvadž vím, jak tato střediska vypadají a jaké služby veřejnosti i školám nabízejí, považuju tento názor pana ředitele za neuvěřitelný a skandální, nemající daleko ke křivému nařčení. Co vlastně panu Stráskému tolik vadí? Že se zde návštěvníci dozvídají, jak složitým organismem je ekosystém horského potoka, rašeliniště, smrčiny? Že jim zde vysvětlují, že tlející dřevo je nezbytnou a přirozenou součástí horského lesa? Že je upozorňují na možné nebezpečí pádu stromu v bezzásahových lokalitách? Že jim nabízejí metodicky i odborně vynikajícím způsobem zpracované publikace o přírodě Šumavy, většinou připravované ve spolupráci s Bavorským národním parkem? Tohle je „zelená ideologie“?

     Prosím Vás o uveřejnění mé reakce na stránkách Učitelských novin a o vysvětlení posledně uváděných tvrzení pana ředitele Stráského tak, aby Vaši čtenáři-učitelé nebyli uváděni ve zmatek, pochybnosti a nedůvěru vůči informačním střediskům NP Šumava.


                                       Děkuji Vám za odpověď.

                                      Aleš Máchal
                                      Tvrdého 22
                                      602 00 Brno